Nic osudového. Loučili jsme se s tím, že se za pár dní uvidíme. Musela jsem odjet nakrátko do Vídně za dcerou a vnučkou. To bylo dva dny před jeho smrtí, Martin provizorně pobýval v bytě na Neklance, v baráku svého přítele Petra Bohunovského, protože jeho byt na Smíchově se rekonstruoval. V pátek, 4. listopadu jsme spolu ještě vystupovali v Arše, Martin naposledy četl ze svých Labutích písní. Ve čtvrtek nato měl nastoupit do vojenské nemocnice na vyšetření a další léčbu, nevypadal zas tak úplně špatně, akorát byl zesláblý. Nachystala jsem mu věci, koupila nové pyžamo a detektivku - do nemocnice se takřka těšil. Po propuštění z nemocnice jsme chtěli vyrazit na turné, měli jsme nasmlouvanou řadu společných vystoupení. Ve středu, noc před nástupem do nemocnice, zemřel. Při poslední masivní atace zákeřné nemoci u něho nikdo nebyl. Nejvíc je mi líto, že chyběl jen jeden den, pořád si opakuju, proč ten termín v nemocnici neměl o den dřív, a vyčítám si, že jsem u něj nebyla...

To bylo v létě roku 1976. Odjela jsem s kytarou stopem po republice - navždy z Ostravy - hledat lidi mého smýšlení. Našla jsme je na baráku manželů Princových v Rychnově u Děčína, kde jsem poznala androše, to jest český underground. Magor byl už tehdá velký pojem, byl zrovna ve vězení v procesu s Plastikama spolu s Vráťou Brabencem, Pavlem Zajíčkem a farářem Sváťou Karáskem. Znala jsem ho jen z vyprávění a už v době, když seděl, jsem si pro něj poskládala písničku. Vyšla teprve nedávno jako závěrečná skladba mého nového cédéčka Najdi místo pro radost. Nazývá se Bojovníci snoví a je z roku 1978.

Koncem sedmdesátých let v „jéčku", tedy v bytě rodiny Němcových v Praze v Ječné ulici, kde jsem zpívala s kytarou na nějakém mejdanu. Pak se naše cesty na dlouhou dobu rozešly. Objali jsme se až těsně po revoluci v lokále Nachtasyl ve Vídni, kam ho přivezl náš kamarád Karel Kocour Havelka. Plná hospoda Čechů, dosud rozdělených železnou oponou, přátelé z exilu i přátelé z Prahy slavili po létech spolu v bujaré radosti. Magor řádil jako tajfun. 

Věřím v jakési řízení osudu, jinak by nebylo možné, aby se našly dvě duše z tak rozličných prostředí. Narodila jsem se v Karviné, dětství jsem prožila v hornické kolonii v Orlové - jak Magor často opakoval, že jsem vyrostla na haldách. Během školního věku jsem bydlela s rodiči v paneláku na ostravském sídlišti. Okolo mě samí ateisti. Magor, humpolecký sedlák, jak jsem ho nazývala já, hluboce věřící. Já jsem se nechala s rodinou vyštvat režimem do emigrace, Magor se nechával opakovaně zavírat, než aby opustil vlast. Pak padl režim a já jsem se v roce 1990 toužila vrátit domů, jenže moje děti žalostně plakaly, vyrůstaly ve Vídni, měly tady kamarády. Tak jsem si řekla: Holka, zatáhla jsi je sem, tak to musíš dotáhnout do konce... Ve Vídni jsem pracovala v grafické rukodílně a živila tím rodinu, ale všechny volné dny jsem trávila na Vysočině, která se později stala mým domovem. Začali jsme pravidelně jezdit s dětmi a s mým bývalým manželem Londýnem (pozn. red. - Zdeněk Vokatý, jeden z prvních signatářů Charty 77, VONS) do Vesců u Dačic, což je kousek od Magorova statku v Prostředním Vydří. Když Magor býval doma, rozdělával obrovské ohně - to byla jeho vášeň - a zval všechny kamarády. U ohňů se zpívalo, poskakovalo, jedlo, pilo, povídalo - a jak se ptáš, kdy se z nás stal pár, řekla bych, že právě v té době, na začátku devadesátých let jsme na Vysočině pomalu do toho páru prorůstali. Ale pozor! Oba jsme měli vlastní rodiny. Nazývám to rozvětvenou rodinou. 

Ten pocit, že k sobě patříme odjakživa a navždy, mám v sobě hluboce zakořeněný. Je k tomu ale třeba nesmírného štěstí, aby se v nekonečném vesmíru dvě bytosti, které k sobě patří, našly. Milionům lidí se to bohužel nepodaří. Můj syn Matěj mě později vozíval autem k Magorovi do Vydří, je to na půl cesty Praha - Vídeň. Taktéž Magora tam někdo vozíval, nikdy jsme neměli ani auto, ani řidičák a spojení do Vydří je špatné. Tak tedy syn mě předával Magorovi ve vratech jeho statku se slovy: „Magore, konec klidu!" Říkal, že jsme jako dva tučňáci. Přešlapovali jsme tam na dvorku pod hvězdami, šťastni, bez jakékoli techniky, Magor věčně „uklízel", to jest převážel haraburdí z jednoho konce na druhý, ustavičně ohříval vodu - je tam jen studna a pumpa venku, a myl nádobí, kterého sám strašně moc zamarasil, jeho nejoblíbenější činnost. Ostatně nádobí myl i u každého, kde byl zrovna na návštěvě, zlikvidoval tak důvěřivým přátelům několik kuchyní.  Takže, co nás spojovalo? Především láska ke všemu, co se týče jídla, a láska ke všemu, co se týče poezie. A do třetice - láska ke všemu, co se týče lásky. Spojovala nás rovněž neuhasitelná touha po svobodě, tu jsme ve Vydří zažívali. Odlišní jsme si byli pouze pohlavím.

Při našich společných vystoupeních. Sjížděli jsme republiku s recitálem milostné poezie, střídavě jsem zpívala s kytarou vlastní písně a Martin četl básně ze svých sbírek. V posledním čase to byly Okuje a Rok krysy. A když stál na pódiu ve vší své důstojnosti a nenapodobitelným způsobem překrásně četl své básně - byla jsem na něj pyšná. Magor byl chlap každým coulem - a vůbec jeho hlas! Když četl erotické pasáže, byl velmi vzrušující. A já jsem toho chlapa doplňovala ve svých písničkách po žensku, až to jiskřilo!

Hodně jsme si povídali o věcech týkajících se přírody, spojovala nás láska k ní. Martin mě, holku z paneláku, na procházkách krajinou neustále vyučoval, jak se jmenuje každý keř, každá rostlinka, každý brouk, každá květinka, každá havěť. Všechno věděl, ke všemu cítil něhu a byl u toho hravý, nebyla to nudná škola. Říkal si mykolog, ornitolog a já nevím, co všechno. Nejradši jsme spolu chodili do lesa na houby. Já jsem pak uvařila kulajdu - nejlepší na světě, jak tvrdil - a měli jsme se jako v pohádce.

Hlavně ty. Martin se většinou plahočil po dvorku, já jsem seděla s kytarou na židli a zpívala jsem mu u toho. To měl rád. Dělali jsme spolu samé obyčejné věci života, akorát že jsme občas postavili na nohy nějaký ten hudební festival. První, co nechal Magor v obrovské stodole na svém statku postavit, bylo velké pódium. Začaly k nám jezdit undergroundové kapely a rozrostlo se to ve větší hudební festival každý rok začátkem léta. Nevybírali jsme vstupné, cestovné kapelám jsme vypláceli z prodeje piva, pomáhali nám místní kamarádi, prachy jsem měla schované v polštáři ve vejminku, kde jsme s Magorem bydleli. Po čase úřady Magorovi festivaly zakázaly, stodola se zřítila a undergroundový festival Magorovo Vydří pokračuje v Meziříčku u našeho přítele Skaláka na mlejně vždy první víkend v červenci. Přestože Miroslav Skalák Skalický letos dostal cenu Pavla Tigrida, má na svém pozemku ty samé problémy s úřady, jdou po něm, chtějí festivaly zakázat a hledají triky, jak.

Kdo chtěl, mohl ho vnímat skrze jeho přezdívku Magor a s ní související opilecká, striptýzová a kdovíjaká další extempore. To byla ale jen jedna vrstva jeho osobnosti, nejznámější široké veřejnosti. Pak tu byla další, intimnější, snivá, plná něhy a poezie. Tu dával Jirous k nahlédnutí jen tomu, kdo o ni stál a měl chuť a touhu hledat. Jiní jej zase vnímali skrze rockovou hudbu, byl to právě Ivan Jirous, který se kdysi ujal party neotesaných mániček The Plastic People of the Universe, seznámil je s literaturou, výtvarným uměním, obrátil je směrem k duchovnu, seznámil je s undergroundovou kulturou a ze všech sil se snažil, aby se kapela ani na okamžik nezpronevěřila svým ideálům.
Magor zlobil nejen za minulého režimu, kterému byl jedním z nejbolavějších třísek v podebrané ráně, ale nenechal se sešněrovat konvencemi ani v tom současném. Vždy a za všech okolností říkal, co si myslel, a žil tak, aby byl v souladu hlavně sám se sebou. Pokud s tím mělo jeho okolí problém, byl to jeho problém, nikoli Jirousův. 
Za své názory a postoje byl Ivan Martin Jirous několikrát vězněn, za své dílo vyznamenán. Na mysl se mi dere to, co před časem vyřkl písničkář Vladimír Merta. „Písničkář je jednou nohou ve zpovědnici a druhou v pekle." Pro básníky, zvláště takové, jako byl Jirous, to myslím platí dvojnásob.