Lidé, bděte!
Nynější
aktuální události, které jistě nejsou, jak musí jistě každý soudný
člověk uznat právě povzbudivé a potěšující, v situaci, kdy jedna
vláda vystřídá druhou, téměř nachlup stejnou a potvrzení její
důvěryhodnosti PSP závisí v podstatě na hlase jedné křehké
ženy, mi nepřipadají normální.
Nepřipadá
mi normální, že politici, v tomto případě ČSSD, kterým
dala určitá, zdůrazňuji že pouze jistá skupina občanů –
voličů
své hlasy, se těmto zpronevěřují a podvádějí je. Nepřipadá mi
normální, aby si dovolil, prezidentem republiky pověřený mladý
novopečený premiér s výrazem nezdolného optimismu ve tváři
sestavit vládu, mezi jejímiž členy jsou lidé krajně nedůvěryhodní.
Ano, přinejmenším nedůvěryhodní, dalo by se říci nepřijatelní, a to
nejen tím, že vlastnili červenou knížku před a ještě i po listopadu
1989. Někteří se ke svému členství dokonce hrdě hlásí, jako nynější
ministr zemědělství Palas, Grossem znovu do vlády postavený, ač se o
jeho více než problematické minulosti všeobecně ví. Tím,
že pracovali v komunistické straně pro předchozí režim,
tedy stranu a režim, odsouzený zákonem č.198/1993 Sb., spolupodepsaný
dokonce dnešním, nejen minulým prezidentem republiky, zákon s
dlouhým a naprosto jasně a zřetelné o svém obsahu a
duchu vypovídajícím už svým názvem: „Zákon o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“,
oklamali voliče. Už tím, že beze studu vstoupili opět do politiky a
v různých politických stranách dále ovlivňují život občanů této
země, tento zákon, při pravdivém chápání „ducha
zákona“, jak je v civilizovaných zemích se zakořeněnými
demokratickými principy normální, tento zákon porušují.
Tuto
zemi dovedli, namísto k prosperitě, občany, kteří jim dali
ve volbách svůj hlas v právem očekávané, namísto obratu k lepšímu,
který očekávali již od předchozí vlády ODS, která zklamala,
k prohlubujícímu se zadlužení, které budeme splácet všichni a
dlouho. Dnes už to vědí občané všichni, voliči-nevoliči,
důchodci a pocítí to brzy citelně i dnešní kojenci. Píšu
záměrně dnešní, neboť dětí se rodí podle demografických statistik
logicky stále méně a méně. Společnost ovládl strach a oprávněná
nejistota z budoucnosti.
Vlády
a politici nás zklamali, špatným vládnutím nás zadlužili
pro budoucnost a naši důvěru si proto nezaslouží. Nezaslouží si ji
ani tato vláda, byť její důvěra byla potvrzena oněmi ostudnými 101
potřebnými hlasy koaličních poslanců. Tyto hlasy byly navíc získány ,
kromě tuhé stranické centralistické discipliny, pouze díky přispění
dvou nemocných poslanců, přímo lékařům z péče vytržených a
na vlastní riziko dopravených do Parlamentu, aby tam poslouchali
nekonečné hodiny výtky opozice, která v minulých volebních
obdobích tuto vládu předcházela a na současném stavu má vinu.
Tímto počínáním zavdali dva hrdinní poslanci, dokonce
jedna žena, za servilního obležení pracovníků masmédií důvod
k oprávněným pochybnostem a spekulacím, zda je toto
počínání a hlavně jejich hlasování vlastně legální. Už se vyskytlo
dokonce i první podání občana nejvyšší státní zástupkyni o prošetření
této věci, jak víme z tisku. Možná, podle stávající
právní úpravy k porušení zákona nedošlo, stejně jako jej patrně
neporušil nedávno ministr Cyril Svoboda i se svým nešťastným krunýřem
na krku, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že se jedná o skandál a
ostudu, které mají s důvěryhodností pramálo společného.
Občané
se probrali a zneklidněli. Dali to jasně najevo, dokonce před úřadem
vlády. Na to, že to bylo v dopoledních hodinách, kdy lidé mají
buď plné ruce práce se zajišťováním obživy pro rodinu či hledáním
zaměstnání na úřadech práce, pokud nejsou v polovině léta
a o školních prázdninách s dětmi na dovolených, byla účast na
protestní akci, míněné organizátory smrtelně vážně více než slušná.
Rozbuškou bylo obsazení postu šéfa vládního kabinetu člověkem, který
je pro svou minulost obecně nepřijatelný. Ponížení z doby
předlistopadové a naopak prvotní nadšení a ničím
neopodstatněná, ale tolik sladká a příjemná euforie a
naopak následné nucené vystřízlivění po brzkém zklamání, které stát
občanům postupně připravil je v lidech ještě příliš živé.
Občané jsou nespokojeni a dávají to najevo. Někteří hlasitě, jiní,
jak byli zvyklí po dlouhá desetiletí, jen pomalu a opatrně. Ještě si
pamatují, že „komunismus byl bití“. Ve vzduchu nelze
necítit napětí. V takových situacích se v historii
stalo, že náhle přeskočí jiskra a pohár trpělivosti občanů přeteče.
Položme
si otázku, zda si je toho vláda vědoma? Je si toho vědom
prezident a premiér? Zdánlivě se jeví, že premiér situaci takto
nevnímá. Naopak, hýřil mladistvým optimismem, tak přehnaným a
nepatřičným, že to až budilo skryté pochybnosti, zda náhodou tento
není důsledkem požití jistých povzbuzujících prostředků. Zůstaňme ale
ostražití. Nejen že není v politice žádným nováčkem, ale ve své
funkci ministra silového rezortu vnitra měl k dispozici všechny
dostupné prostředky, včetně analýz tajných služeb, které vždy a za
každého režimu monitorují nálady mezi obyvatelstvem. Koneckonců o
povoleném zvýšení odposlechů jsme byli oficiálně informováni tiskem.
Že to nejsme my? Nás se to netýká? A víme to jistě? Vše je utajené a
dvakrát jištěné. Přesto z tajných služeb i orgánů vnitra na
všech úrovních unikají tajné informace. Asi proto, že je jich příliš
mnoho, domnívám se jako laik. Slouží jako nástroj k manipulaci
s lidmi v těchto složkách, který zároveň dovoluje
likvidovat v tichosti politické odpůrce, či lidi jinak politikům
nepohodlné, viz skandální soud s bývalým kpt. BIS Vladimírem
Hučínem. Sice ještě nemá vyhráno, zvláště nyní, když Grossovi lidé
z ČSSD ovládli strategické posty a Gross sám, předjímaje
bezprecedentně výrok „nezávislého“ soudu, nechal se unést
a v TV Kotli dal průchod svým emocím. Mimochodem, málokdy sice,
ale občas se mu to stává, že se na malý okamžik přestane kontrolovat.
Pak náhle v rozkošném beránkovi zahlédnu vlka s vyceněnými
tesáky a chladným pohledem vůdce smečky. Neměli bychom tedy,
ani nemůžeme být překvapeni, že funkce jeho nástupce jako
ministra vnitra byla obsazena člověkem, který vedl tajné služby
a je dnešnímu premiérovi zřejmě více než vděčen. Člověkem, který
nejenže odmítl odpovědět na deset závažných otázek, položených mu
veřejně otevřeným osobním dopisem, ale i následnou nabídku
váženého dokumetaristy Martina Vadase o rozhovor na kameru. Asi dobře
věděl proč. Jsou totiž otázky, na které nejsou uspokojivé odpovědi.
Neměli
bychom být překvapeni ani tím, že po náhlém a pro premiéra zřejmě
nečekaném vzedmutí vlny občanského odporu, kdy musel oprávněně
a evidentně jen velmi nerad /zdali je to jen proto že nerad
prohrává?/ odvolat z postu šéfa vládního kabinetu „mlátičku“,
jak lid okamžitě trefně tuto figuru pojmenoval, Pavla Přibyla,
promptně obsadil toto místo náhradním člověkem, zdánlivě všeobecně
přijatelným. Na tomto místě se můžeme jako prostí občané
neznalí detailů s lehkým úsměvem, neboť obvyklý Švejkovský úsměv
zde není na místě, ptát, zda tajné služby skutečně pracují tak
spolehlivě, nebo zda se nevyčerpávají vzájemnými šarvátkami v
důsledku věčných reorganizací, slučování, rozdělování, přeskupování,
či přemíry šéfů všeho možného. To všechno samozřejmě za přísného
utajení a za vedení, které má do profesionality patrně daleko a spíše
zavání politickou objednávkou.
Leč,
měli bychom zůstat ostražití. Každá chyba a nepozornost učiněná
v tuto příhodnou chvíli se může občanům, ukolébaným
vynuceným gestem premiéra velmi vymstít. Kdo je vlastně ministr
vnitra? Kdo je novým šéfem úřadu vlády? Je to člověk z vnitra.
Jsou známy konkrétní skutečnosti, svědčící o jeho provázání
s likvidačním bratrstvem v ČSSD a tajných službách a
to doložitelně. Pokud ovšem už nezapracoval fantom, který si
jako černá ruka občas zařádí ve spisech ministerstva vnitra tak, že
se kompromitující listiny již nikdy nenajdou. Doby disentu dávno
minuly a samotný podpis CH 77 ještě neznamená bezúhonnost signatáře.
Nezapomínejme na to. Ing. Aleš Šulc je v úřadu sotva pár
dnů a už chystá „čistku“. Kdo budou ti propuštění,
dozvíme se to? Vždyť občanské protesty proti setrvání Přibyla ve
funkci podepisovali i zaměstnanci tohoto nejvyššího vládního úřadu,
dokonce riskovali ztrátu zaměstnání a vyšli mezi protestující, v době
své dovolené. Dokonce vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab
řekl velmi nekompromisně, že s Přibylem pracovat nemůže, raději
že odejde. Jak se mu asi bude pracovat s jeho nástupcem? Obstojí
v jeho očích? Dozvíme se to? Slyšeli
jsme sice oficiálně, že situace v úřadu vlády není dobrá,
ale také hlasy zevnitř, že jsou propouštěni ti nepraví lidé.
Jako ostatně vždycky. Je třeba zachovat bdělost a najít občanskou
solidaritu, vyzývám na tomto místě otevřeně.
Kdo
je šéfem inspekce MV, orgánu navýsost důležitého, zvlášť v dobách,
kdy prohřešky, ba dokonce závažné trestné činy jak řadových
policistů, tak vysokých policejních důstojníků jsou téměř na denním
pořádku /viz dnešní poslední skandál s „utajeným“
plzeňským kriminalistou Pavlíkem, kterého nemůžou lidem ani ukázat,
tak je důležitý/. Ano, jsou to Grossovi lidé. Lidé spjati se sociální
demokracií. Ta nemá pěknou vizitku. Přinesla s sebou politické vězně.
Ano, mluvím v množném čísle. Není jen kpt. Vladimír Hučín,
vyznamenaný pracovník tajné služby, státní zaměstnanec. Další nechme
v klidu. Užili si svoje, každý není takový bojovník. A bez
podpory veřejnosti je ztracen. Nikdo se o něm nedozví, pokud se ovšem
sám nestará, což není zrovna silná stránka našich, doposud
spíše pasivních občanů, tak jak byli zvyklí.
Nehas,
co tě nepálí. Až bude pálit, bude na hašení pozdě. Na nepřízeň
ČSSD, vážení, se dá i zajít... Nenávist je tak usilovná a vytrvalá,
že se nezastaví před ničím. A bývalý ministr vnitra, jako úřadující
předseda ČSSD to velmi dobře ví. Ač varován otevřeným dopisem
občanským aktivistou Johnem Bokem, který problematiku vnitra i BIS
zná, neboť tam sám kdysi pracoval a ví zřejmě nutně i o činech,
které se neslučují nejen s morálkou, kterou by od člověka
na postu ministra bylo lze očekávat ustavil do funkce minstra
vnitra člověka, navíc s teologickým vzděláním /sic/, o kterém
bylo zveřejněno, že jsou za ním činy, které se neslučují patně
ani s naším právním řádem. Přesto nehodlá Stanislav Gross
evidentně nic změnit na svém scénáři, obsadit strategická místa svými
lidmi.To je velmi alarmující. Přičtěme k tomu ještě poněkud
zapadlou zprávu o zřízení „speciální“ jednotky, utvořené
z mnoha tisíců lidí s vojenským výcvikem, převedených pod
ministerstvo vnitra v rámci reorganizace a rušení armády. To vše
v situaci, kdy jak známo ČR není státem, přímo ohroženým
světovým terorismem.
Občanský
aktivista John Bok shledává dokonce situaci natolik závažnou,
že se rozhodl vyhlásit demonstrativní, časově neomezenou hladovku,
dokud premiér neodstoupí. Občané by se podle toho měli zařídit a
zachovat a hlavně jej podpořit. Veřejnost by měla vědět
určitě, že to nedělá pro sebe. Nemá laciné popularity
zapotřebí, jeho celoživotní nekompromisní postoje ze minulého režimu
a obhajování obětí policejní a následně justiční zvůle či profesní
nedostatečnosti ze strany soudců a za tím účelem již v devadesátých
letech založeným Spolkem pro nezávislou justici Šalamoun má
dostatečnou vypovídající hodnotu o tomto našem spoluobčanu. Provází
jej právem pověst bouřliváka. Stejně si počínal, ať pracoval kdekoli
a pro kohokoli, nečiní rozdíl. Vždy byl slyšet, když se
děla křivda. Krajní způsob, zahájení hladovky není laciným gestem. Je
to nebezpečný, zdraví ohrožující způsob protestu a doufejme, že
na něj lidé a hlavně Stanislav Gross, jemuž je určen uslyší. Dělá to
pro nás a hlavně – za nás. Za nás, mlčící většinu, spící pod
záštitou ČSSD klidným, hlubokým spánkem.
Chtěla
bych říci zvláště těm mladým, kteří nezažili plíživou totalitu,
nevědí co je špehování, donášení, strach, cenzura, represe, bití,
katr na policejních vyšetřovnách, zákazy pobytu,
existenční likvidace nepohodlných osob, věznění, nucená emigrace,
svévolné zbavování občanství lidí, kteří se v této zemi narodili
a chtěli v ní žít a pracovat ve svobodě, je nutno vám říci –
pozor! Pokud nevěříte, přečtěte si Haló noviny z posledních dnů.
Pochybuji, že je někdo z dnešních mladých, kromě členů Zifčákovy
strany mladých porouchaných komunistů, pro něž je to povinná četba,
ještě čte. Velmi varující čtení. Nebudete věřit. Budete myslet, že
jste se ocitli v komunistickém skanzenu. Nikoli, to jen
komunisté přicházejí, ruku v ruce s licoměrnou ČSSD do
otevřené ofenzivy. Nezbývá, s ohledem na smutnou absurditu
skutečnosti již právě prožíváme, citovat onu, pro mladé již tolik
směšnou fosilii, člověka důvěrně známého starší generaci z dob
jejího mládí, té mladé naštěstí už ani z učebnic dějepisu,
komunistického hrdinu, problematického sice, ale komunisty
stále vřele uctívaného. Správně, profesora Horáka. Volám s Juliem
Fučíkem: Lidé, bděte! Nemylte se, to není
dech let padesátých, skutečně ne, není to ani rok 1948, kdy
komunisté od ČSSD převzali pučem moc, píše se rok 2004!
Claudie
Nikolajenková
27.srpna
2004