Fatální zhouba demokracie Česka nehrozí jen od exponentů bývalého komunistického zřízení před rokem 1989, ale i od exponentů z řad disidentů a Charty 77 :-( Nejen Svatopluk Karásek, bývalý disident, účastník Undergroundu, Chartista a kněz, ale i další se chovají zcela jinak než před rokem 1989, kdy byli údajně v opozici. Buď před rokem 1989 lhali a říkali a dělali něco jiného než bylo jejich přesvědčením a prezentací, nebo dnes otočili o 180 stupňů. Zrůdná se zdá realita, že před 1989 bylo vše jinak a ve skutečnosti byli jiní a dnes je tomu zrovna tak :-(
Důležitá
zpráva! Kdo je nový šéf Úřadu vlády? Kdo
je bývalý disident Ing.
Aleš Šulc?!
Ahoj
Jirko,
Krátce
po 17. listopadu 89 jsem za dramatických okolností zachránil před
zničením množství dokumentů, které prokazovaly spolupráci přerovských
a dalších občanů s StB. Mezi těmito dokumenty se např.
nacházely důkazy o spolupráci notářky JUDr. Evy Kožíškové roz.
Dutkové nar. 31.10.1953 s přerovskou StB. K těmto dokumntům se po
čase dostala přerovská notářka JUDr. Jitka Palacká, která byla v 80
letech předmětem zájmu StB a to z toho důvodu, že její bratr
emigroval do Francie. JUDr. Jitka Palacká se obrátila na Ministerstvo
vnitra ČR s dotazem zda byla sledována StB a kdo se na tom podílel.
Za Ministerstvo vnitra odpověděl Ing. Aleš Šulc
s tím, že žádný důkaz o sledování StB nemají. JUDr. Jitka
Palacká se nenechala odbýt a tentokrát napsala, že má důkazy o tom,
že byla sledována agentkou StB JUDr. Evou Kožíškovou a že tato
agentka měla kr. jméno "Kája" a byla vedena pod č. 862 305.
Na to Ing. Aleš Šulc jako zástupce ředitele
odboru podrážděně reagoval dopisem ze dne 4.3.1998 pod č.j.
SP-11206/LU-Sv-97. V tomto dopise Ing. Aleš Šulc v podstatě sděluje,
že nic nesdělí a dále vyhrožuje, že informace, které JUDr. Jitka
Palacká obdržela byly získány neoprávněně - upozorňuje na § 178
trestního zákona a tak dále. Ing.Aleš Šulc v závěru svého
dopisu upozorňuje, že k osobě JUDr. Eva Kožíšková bylo rozhodnutím
Městského soudu v Praze č.320 91/92-21 ze dne 5. listopadu 1992
řečeno, že s StB nespolupracovala (což je nehoráznost) K tomu není co
říct. Tady Ing. Šulc jednoznačně kryl
spolupráci s StB! Ty důkazy jsem viděl a svazek také včetně
závazku o spolupráci. Tak tedy Jirko nedělej si žádné iluze o Ing.
Aleši Šulcovi, který byl vybrán na místo po komunistickém esenbákovi
Přibylovi. To, že Ing. Šulce nám představují jako chartistu je pouze
hra na lidi. Pokud můžeš, tak upozorni veřejnost a uveď mne jako
svědka. Dne 16.3.1998 jsem Ing. Šulcovi poslal poměrně ostrý dopis,
kde jsem ho v podstatě upozornil na to, že v tomto a i v dalších
konkrétních případech kryje estébácké zločiny. Tento dopis a další
důkazy o spolupráci jmenované mám a jsem ochoten je v případě potřeby
předložit. Co to tedy znamená? Že místo jednoho
Přibyla přišel jiný Přibyl.
Ahoj
Vladimír.
"Spolecnost
slusnych krajanu" zada okamzitou rezignaci predsedy vlady
Stanislava Grosse, ministra vnitra Bublana, dale zadame Evangelickou
cirkev aby vyloucila ze svych rad Svatopluka Karaska, ktery se
dopustil spolecne s dalsimi cleny US zrady na ceskem narode pri
hlasovani o duvere vlade.
Navrhujeme
aby kazdy patek se konaly demonstrace na Vaclavskem namesti proti
fasizaci Ceske republiky, ktere by vyvrcholily pri prilezitosti 17.
listopadu svrhnutim vlady a vyhlasenim novych voleb. Uz toho bylo
dost !!!
Jiri
Vanek
PS:
Vazeni obcane, tady vidite proc bolsevicti zlocinci se snazi aby soud
s Vladimirem Hucinem byl neverejny.
http://www.freewebs.com/vanek/index.htm
www.hucin.com
23.
srpna 2004
Všichni
Grossovi esenbáci
Miroslav
Korecký
"Nedůstojným
způsobem kryjete ty, kteří vládli represivními složkami ČSSR do
listopadu 1989," vytýkal nadějný politik ČSSD Stanislav Gross v
roce 1995 Janu Rumlovi, že drží na vnitru estébáky. O devět let
později dosadil premiér Gross do čela úřadu vlády velitele roty
esenbáckých mlátiček. Obrat je to jen zdánlivý: už v polovině
devadesátých let postavil Gross na lidech tohoto zrna svou
kariéru.
Když se před volbami v červnu 1996 loučili na
poslední schůzi sněmovního branně-bezpečnostního výboru jeho členové,
vysekl poslanec ODA Oldřich Kužílek stoupající hvězdě ČSSD Stanislavu
Grossovi poklonu přímo prorockou: "Pane kolego, před vámi je
jistě velká budoucnost, ale dával bych si na vašem místě lepší pozor
na výběr lidí, kterým nasloucháte." Nebylo to jen plané
mentorování muže o generaci staršího. Za čtyři roky ve výboru, roky
pro další Grossovu kariéru zcela zásadní, získala stejný pocit řada
dalších poslaneckých kolegů.
Toho léta už bezpečnostního experta a
šéfa poslaneckého klubu ČSSD nikdo nepodceňoval. Daleko byl ale ještě
čas, kdy si jako ministr vnitra vybere za náměstka předlistopadového
bachaře Petra Ibla, za šéfa inspekce na vnitru vyšetřovatele
demonstrantů z Palachova týdne Miroslava Borníka či kdy bude jinému
bývalému dozorci, posléze náměstkovi policejního prezidenta Václavu
Jakubíkovi tolerovat, že nemá bezpečnostní prověrku. Anebo dokonce
kdy jako premiér protlačí na šéfa vládního úřadu velitele z
pohotovostního pluku SNB Pavla Přibyla a přes masové protesty
veřejnosti ho bude ve funkci držet tak dlouho, než on sám
odstoupí.
Vnitrákem snadno a rychle
Když
Stanislav Gross v roce 1992 poprvé překročil práh parlamentu, byl
politická tabula rasa. Po železničářské průmyslovce měl nejblíže k
dopravě, v útlém šestnáctičlenném klubu ČSSD na něj ale zbyla
bezpečnostní problematika. Rok a půl se v neznámé branži
"rozkoukával" a sháněl kontakty. Nástupem roku 1994 se
rozjel. Spustil smršť interpelací na odesáckého ministra vnitra Jana
Rumla, jejichž závěr byl tradiční: ministr by měl odstoupit.
Na
Grossových vystoupeních bylo nejzajímavější, kolika informacemi
disponoval. Přesně věděl, ke kterým vnitráckým dokumentům se dostal
Viktor Kožený, jaké pokyny dal ministr své inspekci v případě
vyšetřování obchodníků s mercedesy bratrů Helbigových či co dělal
Rumlův bratr Jiří, tehdy rovněž vysoký úředník ministerstva, na
několika výjezdech do Turecka. Poslancům se nejednou zdálo, že Gross
ví o dění na vnitru víc než sám ministr; totéž platilo pro tajné
služby. "My jsme měli informace přímo od Rumla. Gross byl jako
opozičník od tohoto zdroje odříznut, ale měl jich paradoxně víc než
my," vzpomíná člen branně-bezpečnostního výboru Jan Klas (ODS).
Podobné to bylo s Grossovými návrhy, co dělat v resortu vnitra. "Byly
to mnohdy tak zasvěcené a detailní věci, že to nemohlo být jen z jeho
hlavy," tvrdí tehdejší šéf výboru z ODA Vladimír Šuman.
Právě
tehdy si Gross utvořil první kostru kontaktů na lidi v bezpečnostní
sféře. V době velkých čistek na ministerstvu vnitra se ostatně zdroje
nabízely prakticky samy. Za několik let v čele úřadu stihl Ruml jen
na nejvyšších místech vyměnit čtyři policejní prezidenty a čtyři šéfy
inspekce, z nižších pater vyházel bezmála osm tisíc bývalých
estébáků.
Kanály a stoky
Nejcennějším zdrojem
informací o dění v resortu se pro Grosse stala skupina propuštěných
ředitelů inspekce, která dohlíží na aktivity celého vnitra. Bývalého
disidenta Mikuláše Tomina vyhodil Ruml v březnu 1993 za to, že bez
jeho vědomí informoval poslance o problémech na úřadě. Muže se
zálibou ve spikleneckých teoriích Gross záhy zaměstnal v parlamentu
jako svého poradce. Volněji spolupracoval také s dalšími dvěma
propuštěnými řediteli, Borisem Šteflem a Josefem Kolajou: společně
třeba na podzim 1994 podali žalobu na Rumla za případ bratří Helbigů.
Pouze u posledního propuštěného šéfa inspekce Vladimíra Nechanického
Gross a jeho lidé nepochodili: "Když jsem z funkce odcházel,
vyptávali se, zda jsem si něco odnesl. Když jsem jim řekl, že nemám
žádné zajímavosti, které by mohly ohrozit postavení Jana Rumla, byli
velmi zklamáni."
Grossův informační kanál nebyl v té době
tajemstvím. Jeden z poslancových útoků na Rumla komentovalo
ministerstvo vnitra oficiálně slovy: "Informace je nepochybně
dílem neúspěšných ředitelů Inspekce MV, kteří byli propuštěni."
Stejně proslulý byl ale ve stejnou dobu Gross i tím, jak lovil o
několik pater níže informace původu velmi nejistého. "Byly to
polopravdy, klasická estébácká schémata i spiklenecké a pavlačové
drby. Různí vyhozenci a ublíženci je tehdy nabízeli mnoha politikům,
ale málokdo jim tak ochotně jako Gross skákal na špek," vzpomíná
kolega z bezpečnostního výboru Oldřich Kužílek. Sám Gross třeba u
jedné interpelace, v níž se objevila řada nesmyslů, přiznal, že jejím
základem byl jen anonymní dopis.
Jak přesně vypadala v polovině
devadesátých let struktura jeho spolupracovníků, zdrojů a
našeptavačů, je těžké rekonstruovat. "On své zdroje vždycky
přísně tajil. Když ale za mnou přišel třeba bývalý agent StB Václav
Wallis nebo jiní lidé tohoto typu, posílal jsem je automaticky za
Grossem. Já na to žaludek neměl, on ano," vzpomíná bývalý
funkcionář ČSSD Jozef Wagner.
Směsice relativně ctihodných
osobností a starých struktur v Grossově okolí a malá schopnost
oddělovat pravdu od nesmyslů začaly nést ovoce. V roce 1996 se Gross
stal aktérem jedné z největších blamáží polistopadové éry, pověstného
Zemanova kufříku. Fascikl šedesáti stran falešných dokumentů, které
měly dokázat propojení vnitra s kontrarozvědkou a nezákonné sledování
politiků, získal tehdejší šéf ČSSD Zeman z poloviny právě od Grosse.
Jemu je prostřednictvím zmíněného Tomina předali bývalý redaktor
Necenzurovaných novin a muž s hojnými kontakty v tajných službách
Luděk Šišák a sedmkrát soudně trestaný recidivista Miloš Demeter.
Aféra, která si podle počátečních prohlášení politiků ČSSD neměla v
ničem zadat s americkou Watergate, rychle splaskla a strana z ní
odešla s ostudou.
Rudý personalista
Gross stejně
jako Zeman aféru s kufříkem ustál. Nezměnil ani okruh svých
spolupracovníků, ani styl práce. Díky nim ostatně mohl být už několik
let úhlavním a dobře vybaveným nepřítelem Rumla. To imponovalo
Zemanovi a ladilo s heslem "jít vládě po krku". Gross byl
na spolupráci s lidmi s různými škraloupy v životopise závislý; šlo o
jeho munici v dlouholetém zápase s bývalým náměstkem šéfa federální
kontrarozvědky a někdejším disidentem Jaroslavem Baštou o to, kdo
bude stranickou jedničkou na poli bezpečnosti.
V soupeření s mužem
s mnoha kontakty v bezpečnostních složkách měl Gross několik výhod.
Na rozdíl od solitéra Bašty získal v ČSSD slušnou podporu, hlavně ale
neměl zábrany při výběru spolupracovníků. "Kdo dělal za
komunistů bachaře, nemůže mít mou důvěru," řekl třeba Bašta o
šéfovi bezpečnostní komise ČSSD Petru Iblovi. Gross si naopak z téhož
muže udělal parlamentního poradce a po nástupu do čela vnitra v dubnu
2000 ho jmenoval prvním náměstkem. Také způsob seznámení obou mužů je
příznačný: Ibla Grossovi doporučil dnešní náměstek pražského
primátora Petr Hulínský. Ten se v polovině devadesátých let jako šéf
soukromé bezpečnostní agentury zapletl do skandálu s mrtvými dušemi v
ČSSD, Gross ho ale podržel.
Splácení dluhů Grossův vzestup na
žebříčku moci byl okamžikem splácení dluhů. Od všech, kterým dal po
jejich minulém zakolísání za věrné služby druhou šanci, mohl očekávat
maximální loajalitu. Po nástupu na vnitro sice nezahájil plošnou
čistku, postupně ale kádr podstatně obměnil svými lidmi. Mezi nimi
byla i v minulých dvou týdnech tolik kritizovaná "esenbácká
mlátička" z Palachova týdne Pavel Přibyl, tehdy v roli vrchního
ředitele ministrovy kanceláře, nebo další předlistopadový vězeňský
dozorce Václav Jakubík, který se stal náměstkem policejního
prezidenta. Od Jakubíka vede ke Grossovi zřejmá vazba přes Ibla: oba
bývalí příslušníci komunistických bezpečnostních struktur se znají už
z doby studií na Vysoké škole SNB.
Ne ke všem výměnám se přitom
Gross odhodlal. Třeba od nápadu jmenovat policejním prezidentem
Josefa Douchu, šéfa kriminálky vyhozeného za Rumlových časů a muže s
podezřelými kontakty, nakonec raději upustil. Projevil ale
shovívavost k těm, kdo na vnitru přežili z předlistopadové éry. Na
bezpečnostním odboru tak třeba i po čtyřech letech Grossova
ministrování pracuje Zdeněk Vašíček, muž, který se podílel na
přípravě akce Norbert, podle níž se měly při ohrožení režimu
internovat "politicky závadové osoby" ve speciálních
táborech. K těmto lidem přibyli do Grossova širšího týmu další, třeba
bývalý šéf Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec, kterého
prověrka BIS označila za jednoho z původců úniku informací
kontrarozvědky, či předlistopadový komunista, někdejší prokurátor
Miroslav Antl, jenž byl po havárii v opilosti uklizen do lukrativní
funkce v Českém Telecomu.
Škraloup jako pojistka
S
povýšením ministra Grosse na premiéra přišel logický přesun jeho lidí
z vnitra, vedeného nyní bývalým disidentem Františkem Bublanem, na
úřad vlády, jenž zažil příchod bývalých kádrů už za Zemana: do týmu
jeho lidí přišli v roce 1998 třeba bývalý komunistický poslanec a šéf
pražského SSM Miroslav Šlouf, tajemník KSČ na Praze 4 Karel Heřman
nebo šéf brněnského SSM Libor Trubelík.
Prezident Václav Havel v
roce 2000, několik měsíců po Grossově nástupu na vnitro, reagoval na
jeho personální rošády tím, že si ministra povolal na kobereček.
Sdělil mu, že je "zneklidněn sérií personálních změn a
aktivizací osob svázaných s bývalými poměry". Také dnešní
prezident Václav Klaus nad jmenováním Přibyla šéfem vládního úřadu
"velice kroutil hlavou" a vládní nádvoří minulé úterý
zaplnily stovky demonstrantů.
Premiér Gross ví ale své, proč
Přibyla držel do poslední chvíle. Už když v roce 1995 interpelací
útočil na Rumla, že má na vnitru desítky bývalých estébáků v čele s
někdejším důstojníkem StB Janem Bělíčkem přímo v ministrově
předpokoji, dokázal Gross mistrně vystihnout, čím je vlastně pro
politika člověk se škraloupem z minulosti tak zajímavý: "Důvody
mohou být různé. Jeden z nich může být ten, že je velice dobré mít na
důležitých místech lidi, na které lze kdykoli, kdy to bude zapotřebí,
něco vytáhnout."
Důležitá zpráva! Kdo je nový šéf Úřadu vlády? Kdo je bývalý disident Ing. Aleš Šulc?!
