Článek spisovatele Martina Mařáka žijícího ve Francii.
SKANDÁLNÍ
CYNISMUS PANA GROSSE
Zdá se, že ještě
existují určité limity únosnosti a že všechno ještě není ztraceno.
Zatím. Tento týden se vyvíjí opravdu pěkně. Nejdříve kauza Přibyl,
pak ještě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku,
který označil lustrační zákon za diskriminační. Člověka z toho počíná
mrazit v zádech a i já si pomalu kladu otázku, jestli obavy z onoho
plíživého nebezpečí social-komunismu, který začíná ovládat instituce
EU, nejsou víceméně oprávněné.
Nicméně bych se rád
vrátil k poslední mediální aféře otřásající naší republikou.
Nedovolil bych si
znevažovat profesionalitu a kompetenci pana Přibyla ve státních
službách. Nejde mi o konkrétní osobu, ale o symboliku celé této
události. O to, co podprahově působí na naše city. Zoufalý čin Jana
Palacha, jež jako jeden z mála v této zemi projevil osobní odvahu a
vzepřel se sovětské okupaci, by měl zůstat navždy vyryt ve svědomí
naší společnosti. Právě kvůli té odvaze položit i život za principy a
ideály demokratické společnosti, kterou tehdy sovětští okupanti
rozválcovali tanky. S odstupem času můžeme objektivně posoudit,
jestli jeho mučednická oběť měla nějaký smysl, nebo jestli se jednalo
o zbytečně teatrální akt.
A právě i dnes, jako
už několikrát, jasně vidíme, nakolik nás jeho symbolická smrt
ovlivnila a jak pevně a nezničitelně se Jan Palach zapsal do našich
novodobých dějin. Je to snad svědomí většiny národa, kterému nastavil
zrcadlo? Nevím a ani není mým cílem to zde nějak pseudointelektuálně
vysvětlovat. Jedno je však jisté, stal se symbolem, který fascinuje
národ. Je zbytečné se divit, když toto pouto mezi lidem a mučedníkem
z jeho řad občas vyvolá nečekaně bouřlivé reakce. Je zbytečné se
divit, že svědomí národa se cítí potupeno, když premiér Gross zvolí
do vysoké státní funkce symbol ideologicky a historicky naprosto
protikladný, velitele roty speciálních jednotek, která při pokojné
demonstraci v místě Palachovy smrti brutálně rozháněla demonstranty.
Je úplně jedno,
jestli pan Přibyl jen nehybně pozoroval policejní akci, nebo jestli
si také praštil do nějaké stařenky. Jde mi jen o tu symboliku. Dále
mě zajímá prapodivné chování některých našich poslanců, kteří
podepsali protestní petici, ale vládu míní podpořit. Byl bych rád,
kdyby se zodpovědně postavili před zrcadlo a podívali se do vlastní
tváře. Už jen kvůli památce na Jana Palacha, na ty zmlácené
demonstranty na Václavském náměstí a také na národ, který zbytečně
ztratil dvacet let svobodného vývoje. Ano, myslím na vás, pane
Karásku a paní Fišerová. Než něco dělat na polovic, lepší je mlčet a
nedělat vůbec nic.
Možná se vám zdá, že
celá událost je mediálně přehnaná. Osobně si myslím, že to není na
škodu. Zdá se mi to jako jediná cesta k nastavení určité hranice
soudnosti, kterou je lépe nepřekračovat. Je možné, že jako lid
působíme dojmem blbů, kteří si nechají beztrestně srát na hlavu. Je
dobré si také uvědomit, že i ta naše blbost má své meze. A pokud
památka Jana Palacha je poplivána tak cynickým způsobem několik dnů
před výročím sovětské okupace Československa, nelze se divit, že to
vyvolává zákonité reakce obyvatelstva.
Martin
Mařák, spisovatel